Scházíme se tradičně o půl jedenácté na hlaváku, kde nastávají první zmatky. Sixťák a ještě pár dalších si neohlášeně koupili lehátko, čímž lehce komplikují plánované hromadky. Přesto nakonec razíme kupodivu ne příliš plným vláčkem směr Slovensko. Cestou máme trochu rozporuplné pocity, jestli děláme dobře, když jedeme do takové divočiny a navíc se trochu bojíme toho andezitu.
Po příjezdu do Podbielu nás vítá ne příliš optimistické pošmourné počasí, ale to nás samozřejmě neodradí a my vyrážíme na plánovanou trasu. Již po asi půl kilometru potkáváme zbytek naší čtyřiadvacetičlené skupiny a také se začínáme bořit do mokrého sněhu. Začíná přehlídka sněžnic. Zřejmě největšími exempláři na světě - sněžnicemi „nejméně pro dvě osoby“ se mohl pochlubit Alešák, zatímco Králíkovy poctivé lískovky by jistě vyhráli prvenství v dlouhověkosti. Na našich botách se za chvíli skví i sněžnice laminátové, umělohmotné, s volnou patou, s pevnou patou, široké, krátké, dlouhé, zkrátka téměř všechny, na jaké si vzpomenete.
Putujeme lesem, loukami, poli, pastvinami a konečně nás potkává první mrholení. Ideální se neukazuje být ani impregnace na botách mnohých z nás a kolem půl čtvrté je mnohá bota bota „durch“. Holt jsme nenaimpregnovali alespoň 14 dní dopředu, jak nám poradila IQ (= Helena), která prý v mládí dokázala několik hodin stát v celokožených správně naimpregnovaných holínkách v rybníku.
Radostně vítáme první civilizaci, kde se ale můžeme pouze skrýt před deštěm na ne příliš útulné terase, jelikož hospoda je zavřená. Z bryndy nás vytahuje Pajoch (díky), který většinu z nás svým terénním vozem dopravuje do nedaleké vísky – Oravského Podzámku, respektive tamní hospody. Tam oceňujeme podlahové vytápění a nahříváme nohy, načež se od místního vesničana dozvídáme, že jsme „kurvy české pojebané“. Pak během konzumace lihovin čekáme na místní policii, kterou na nás vesničan údajně zavolá, ale nedočkáme se.
IQ navrhuje, že by se dalo spát na faře. Bohužel se neukazuje býti zkušenou vyjednavatelkou a tak se situace chápe Alešák, který navštíví místního faráře a od něj i po několika pivech dostává magické číslo na zdejší ubytování. (Jestli dostal od faráře také fidorku či banán se ptejte přímo jehoJ) Naši poutníci ale neakceptují cenu pod 200,- Sk, tak se nakonec rozhodujeme pro klasické spaní pod lehkými přístřešky. Zde se naskytuje zajímavý pohled na scénku „stavění stanu z Carrefouru“ v podání Alešáka a Králíka. Vzduchem létají slova jako kretén, teplouš, debil, idiot, ale po dvou hodinách snahy stan skutečně stojí a dva hrdinové už hrají podobně ozvučený kus – „vaření těstovin pod parou“.
Druhý den je počasí o poznání radostnější a občas na nás dokonce vykukuje sluníčko a tak přichází ke slovu i sluneční brýle a trička s krátkým rukávem. Příjemnou atmosféru snad nejlépe dokreslují fotografie. V autobuse, který nás přibližuje do městečka Ružomberoku se nečekaně rozdělujeme na dvě poloviny, načež část z nás, která se chystá navrátit do vlasti dříve, kempuje na úpatí kopečku Predný Čebrať, kde trháme rekord v soutěži „kolik stanů na tak malé ploše postavíš“ a za hukotu projíždějící Casovie a jiných vlaků /zeptejte se Güntra/ usínáme.
Velikonoční pondělí vítáme tradiční pomlázkou a po posilnění vodou ze zdejšího potůčku s vysokým obsahem kolagenních částic vystupujeme na vrchol kopce, na jehož úpatí stanovali. Blízko nádraží si dopřáváme poslední točené pivko se studenou klobásou a míříme zpět do Prahy. Příjemný tradiční velikonoční víkend utekl jako voda a opět se vydařil.
P.S. Jestli nevíte co jsou to kolagenní částice, ptejte se prosím Iq, ví všechno.