Účastníci: Janek, Viktor, Inža, Lampič, Míra
Hlavní témata výletu: bydlení, sex, řetězce
18.08. – Na místo spaní (vedle portálu železničního tunelu za Bad Gasteinem, 1250m) jsme dorazili v 1.00 a již v 7.15 jsme vstávali. Před 8.30 již vyrážíme. Příjemným údolíčkem po lesní cestě po půl hoďce dorážíme k začátku prudkého výstupu do sedla. U cedule s mapou počítáme odhadovaný čas na naše nocležiště chatu Osnabrucker (2040m), podle dostupných informací to počítáme na dalších 11 hodin, je 9, tak to máme co dělat. Svižně stoupáme vzhůru, hranici lesa překonáváme rychle a nad ní také vylézáme z mlhy údolňačky. Výhledy jsou nádherné. Do sedla Korntauern – 2459m dolézáme za 2,5 hodiny, o více než o 1,5h rychleji než slibovala cedule v údolí. To nás uklidní a máme pohodový oběd. Za sedlem nás čekaly nízké mraky a vítr. Po krátkém sestupu jsme nastoupili do houpajícího traverzu, krátce nahoru, krátce dolů a tak pořád dokola. Mlha ustupovala výjimečně. Stožáry vleků jsme poznali, ale dráty kabinkové lanovky jsme nepoznali. Horní stanice lanovky (2650m, 14.00) je kousek pod Hannover hutte. Pauz na svačinky máme dost. K chatě to už je totiž jen 4 hoďky. Pokračujeme v traverzu hřebene někde nad námi se tyčí Ankogel. Traverz končí výstupem do sedla 2674m. Pak se konečně více otevřeli výhledy, jsou vidět malé ledovce Ankoglu a hřebeny kolem. Sejdeme o úroveň níže kolem jezera a již vidíme chatu, je pouze 17.00, takže další větší pauza. Závěr sestupu k chatě vede kolem krásného vodopádu a v 18.00. jsme pohodlně na chatě. Čeká nás večeře, výhledy na Hochalm spitzi (úžasný pohled, škoda že nemáme další den, byl by to krásný výstup) a pivečko. Zázemí chaty nemá chybu a spaní bylo pohodlné. Jen Janek stěžoval na vlnobití palandy (pro 5 lidí), na často otáčejícího se Míru prý pořád volal Viktore.
19.8. – Vstáváme po šesté, krásné jasno, 4 C. Ve vzduch je vidět, že se různě vytvářejí a ztrácejí mraky. V 7.30 zahajujeme výstup. Opět kolem vodopádu vzhůru, nad vodopádem je už odbočka na Ankogel. Cesta vede pěšinkou střídavě po šutrech a trávě. Vystoupíme až nad sněhové pole a značka nikde. Nakonec ji spatříme na protějším hřebínku (musí se sejít na sněhové pole a nad jezerem přejít na druhý hřebínek). Za mlhy není šance cestu trefit. My máme štěstí, ale mraky z údolí jdou výše a výše. Brzy jsme u hlavního ledovce, do výstroje a rychle výš a výš, mraky už občas dorážejí i na ledovec. Cesta po ledovci je pohodová, jen občas překračujeme trhliny. Cesta po ledovci trvá lehce přes hodinu a v 11.00 jsme před závěrečným hřebínkem. Na něm nás čekalo i trochu lezení a před dvanáctou jsme na vrcholu. Zima není, ale všude mraky, jen občas se ukáže výhled. Ankogel je hora sestavená s nestabilních šutrů, nebudí to důvěru. Při výstupu si zranil Lampič o skálu hlavu, Inža to chce řešit dezinfekcí a nožem. Čepice zabránila nutnosti šití. Oběd na vrcholu je pohodový, ale všichni tušíme, že u auta brzo nebudeme, Janek tajně doufá v pátou. Počáteční sestup vede po nestabilních skalách a šutrech, neledovcový výstup (náš sestup) není hezký. Brzo scházíme pod mraky, takže zbytek cesty vidíme, kudy jsme včera šli. Kolem 15.00 míjíme včerejší horní stanici lanovky. Traverzem opět do včerejšího sedla a hnusně dlouhý sestup do údolí. Abychom nedošli špinavý, studená přeháňka nás promyje. U auta jsme v 19.00.
Po cestě domu nás před Werfenem chytla bouřka a polevila až za dalších 200 km. Janek a noční MHD nás dostali do postýlek.
David
Následují 4 fotky:
