Jak už to tak bývá, zavítají občas do Turisťáku i noví členové. Letošní náborovo-seznamovací akcí se stalo pěší putování po Slovenském Rudohorie, konané opět v termínu Velikonočním, letos připadajícím na 21.-25.3.2008.
I přes avízovanou nepřízeň počasí se nás v páteční večer sešlo na nádraží celých deset kousků – z původních šestnácti se to může zdát poněkud málo, ale se ztrátami se počítalo. Po zabrání si lehátek se parta rozdělila do dvou kupéček, v jednom to žilo a jak o život se jedlo a pilo. V druhém pak následoval klídeček při vychutnávání zlatavého moku a seznamováním se s nováčky. Po vcelku krátké noci následoval rychlý přestup do místního motoráčku, který nás již vezl na místo výsadku – Červenou Skálu. Nutno podotknout, že vybavenost motoráčku místním hlasovým systémem mě vyváděla z rovnováhy, zvláště, když již asi pátá zastávka byla stejného jména a člověk si tak připadal, že jezdí do kola.
Rudohorie nás přivítalo skrovným popraškem sněhu na cestě, který za neustálého sněžení a s přibývající výškou narůstal a nabýval na významu. Společně se sněhem rostla i hemla, která nás obklopovala. Nejvíce jsme jí poděkovali na vyhlídce, z které jsme si odnesli pouze imaginární představu blízkého hradu. Již od rána nasadil Králík bojové tempo a vyrazil sám razit stopu ve sněhu, zřejmě se domníval, že potká hospodu, která však na mapě značená, k naší smůle, nebyla. Jiný praktický důvod nás vážně nenapadl.
Odpoledne se konečně počasí umoudřilo, slunce se rozzářilo a to naši mysl potěšilo. Ti odolní z nás se odkuklili dokonce jen do triček a na blízkém sedle jsme neodolali pokušení a uplácali huhuláka a kde jinde, než rovnou na vozovce, ať si to přeci to jedoucí auto pěkně užije. Následovalo pár romantických fotek s IN sněhulákem a poté, ať se nám to neplete, jsme si dali repete a doplácali mu ještě jednoho kámoše sloužícího převážně jako stativ pro foťáky.
Zasněžená panorámata prosvícená sluncem nás až do večera neopustila. Za místo přespání byla zvolena turistická útulňa v Nižnej Klakovej. Nikdo z nás jí nepohrdl, kdo by také odolal malým prostorám v profukující chajdě namačkán jeden na druhého. Zvláště když se nabízí ta lákavá možnost rozdělávat stan na sněhu. Po rychlém vybalení tedy následovalo rozdělení rolí, ženy nechť obstarají vodu a muži se postarají o oheň. Úkol zněl jasně, ženy dojdou pro vodu vzdálenou 7 minut po žluté, slovy sedm minut. Nikdo nám však neřekl, že těch sedm minut není vzdálenost po vrstevnici, ale prakticky po strmém svahu, návrat se tedy prodloužil až slunce skoro zapadalo. Mezitím vzorní muži nejenže připravili dřevo na oheň, ale již z dálky prohlašovali, jak za tu dobu stihli navařit ještě večeři a čaj, viď Janku. Není nad to si přisadit ve správnou chvíli.
Večer jsme pak strávili opékáním buřtíku. Někteří z nás okořenili vůni ohně výpary ze svých nohavic při sušení nad ohněm či přikládáním již dopitého pívečka z rodné vlasti. Jiní se kolem ohně točili jak prásátka na tyči a nechali se tak nahřívat ze všech stran.
Poslušně hlásím, že noc proběhla bez ztrát. Ráno jsme se s radostí pustili do vaření. Lubošovi se dokonce povedl umělecký kousek a ve své ospalosti rozlil trochu toho čajíku Inžovi do spacáku, zřejmě, aby tak zvýšil celkovou hmotnost batohu a dostal se tak během dne v pochodování před něj, jak se následně i stalo. Inža mu za to samozřejmě během dne nezapomněl několikrát hlasitě poděkovat. Následoval den ve znamení dobytí nejvyššího bodu tohoto pohoří, který se honosí názvem Fábova Hoĺa. Cesta k němu vedla přes polomy, které však nabízely krásnou vyhlídku do kraje. Vrchol jsme zdolali ve svižném tempu, a to i přes nemalé avšak nedlouhé stoupání. Nahoře, jak nám již předem bylo avizováno, to stálo za to! Jooo, takové velké husté smrky vás při bránění ve výhledu dycinky potěší. Tak jsme dřepli na nejbližší mýtinku a začali se za slunečních paprsků ládovat obědem.
Sestup nabral strastiplnějšího rázu, nejenže ty zákeřné smrky byly přetíženy a každou chvíli upustili nečekanou salvu sněhu rovnou někomu za krk, navíc se i cesta proměnila v jedno velké kluziště a myslím, že nikdo neutekl bez ztráty kytičky. Každý hodil pěknou prdelačku, jak se sluší a patří. Byli však i tací, kterým se nepoštěstilo a Králík si tak zřejmě narazil klíční kost.
Večer jsme tedy sestoupili do nedalekého sedla a to si prosím poznamenejte všichni do zápisníčku. Až sem příště pojedu, první, kde se stavím je chata Zbojská. Ano, opravdu nezklamala, slovenská salaš, o které se nám ani nesnilo. Uvítala nás velkolepě. Živá hudba, stylové vybavení, zahrnující sekyrku Jánošíka, všechny velikosti kravských zvonců či výstavu zdejších krojů. Zkrátka salaš, jak má být. Po načerpání sil z českého točeného kozla jsme podlehli a vyzkoušeli tamní halušky a věřte, nezklamaly, ba naopak. Co se domácího pití týče, nezklamala nabídka ani po této stránce, obsluha nosila Borovičky a Demänovky, co hrdlo ráčilo. Postupem večera jsme se přidali i k místnímu osazenstvu tvořeného Slováky a zřejmě též náhodně kolemjdoucími Francouzi. Bylo to tedy multi kulti, jak má být. Po přibližně dvou hodinkách se rozezněly i naše hlasivky a zábava nabírala na síle, po ještě jedné rundě už se aj ogaři rozhoupali a vyzvali galánky do kola. Nejvíce si to však užíval místní bača, který si až převelice oblíbil Kristýnku. Jak tak večer postupně gradoval, nebylo nikomu ani tak divné, že se Inža s Kristýnou objevili v krojích zapůjčených místňáky.
Po splacení směšné částky za tak krásný večer nám byla poskytnuta nedaleká „chajda“ k přespání. Po ohledání místa však všichni z nás dali přednost spaní ve stanu. Večer ještě nebyl v dolině žádný sníh a navíc, když už ty stany vlečeme, ať mají také to využití, ne? No, neprohloupili jsme. Někteří z nás se hned uchýlili ke spánku společensky unaveni, jiným ještě nadšení ne a ne opadnout a buď své okolí rušili stále se nedařícím a dlouhotrvajícím postavením stanu – teda Králíku, to si Lenku moc nenaučil. Anebo oklepávali hromadící se sníh na stěnách stanů pomocí právě upletené pomlázky. Tady se nám Inža tak strašně těšil na koledu, že odpočítával minuty do půlnoci. Ale kupodivu žádnou slečnu na své švihání do stanu nevylákal, a tak si musel počkat do rána.
Překvapením hned po probuzení se stal nečekaný příval sněhu, který zasypal stany, že bylo mistrovským kouskem dostat se z nich. Mou maličkost s Honzou dokonce prakticky zavalil. Co z toho plyne? Neberte si letní stany, i když jste duchem naladěni na jaro, počasí s vámi nemusí souhlasit. Jo a mimochodem, i na letní karimatce a s nekoženýma botama se dá přežít. Promiň, ale to sem si, Inžo, nemohla odpustit.
Následující pondělní ráno se tedy neslo v duchu velikonočním, každá slečna dostala od trojice koledníků – v pořadí Inža, Luboš, Janek – pěkně na prdel. Vařených vajíček se jim dostalo ale jen od poctivé Kristýny, ostatní nabídly „pouze“ čokoládové pochutiny, kterými koledníci tak strašně pohrdali, že je okamžitě sbalili do kapsy.
Po snídani jsme se vydali na cestu, ale již se zaznamenanou ztrátou a to v podání Králíka, který má stále problém s klíční kostí a tak ji chce raději nechat v klidu… tajně ho však podezíráme, že si chce ještě užít té úžasné salaše, v které byl nucen strávit celý den.
Počasí opět pod mrakem, tento den byl výrazný hlavně terénem. Povalené stromy a klesání po keřících nám zpestřovalo cestu. Přesně na oběd se jako kouzelným proutkem prodralo slunce ezi mraky a my si vychutnali krásnou krajinu společně s dobrým papáníčkem. Pak už jsme jen rychle sestoupili do Čierného Balogu, kde nám prakticky hned a náhodou navazoval bus do blízkého Brezna. Zde jsme se střetli i s Králíkem, který nás bez zavolání odhalil v nejbližším nádražním bufetu.
Večer jsme si pak užívali komfortních služeb, které obnášel lůžkový vagón. Ne nadarmo Králík již od začátku vybízí k rychlému osprchování, ví, co říká, správně předsedo! Po zhruba 2 hodinách totiž zůstává náš vagón stát na slepé koleji a přestává tak fungovat veškeré sociální zázemí včetně tekoucí vody. No jo no, kdo pozdě chodí. Náš kupéčkový dýchánek jsme ukončili v rozumném čase a šli si užít toho přepychu a vyspinkat se do růžova.
Tímto skončila velikonoční pěšárna za účasti (Ing.)Králíka, Honzy, Inžy, Luboše, Janka, Alči, Kristýny, Lenky, Pevnosti a mé maličkosti Magdy.