1. - 4. května 2008 - Vranov kraj hradů a zřícenin

Na akci jsme vyrazili celkem 3 auta. 2 auta z Prahy ve složení Svišť, Inža, Pevnost, Luboš a Kačka – v červené berušce. V druhém autě jel Janek s Álou, Mártym a 5 koly narovnanými v kufru auta. Kdo neviděl, neuvěří.

Z původního návrhu bydlet v kempu ve stanech velice brzy sešlo a jednohlasně jsme se shodli na tom, že se nastěhujeme do chatek. Nastěhovali jsme se do čtyřlůžkových chatiček s malou verandičkou, kde jsme si každé ráno užívali příjemné snídaně na sluníčku.

Večer po příjezdu Inža po zálesácku (pomocí benzínového vařiče) rozdělal oheň a opekli jsme si pár buřtů.

První den jsme si naplánovali odpočinkovou trasu, abychom se po zimě trochu rozjezdili. Vyrazili jsme si do Národního parku Podyjí. Po turistické značce jsme se přes Chvalatice dostali po několika menších zastávkách do Čížova, kde jsme příjemně poobědvali. Zjistili jsme, že v této oblasti jsou velice atraktivní výrobky z prasete – prejt, tlačenka, jitrnice a že jako nealko točený pití tady vede žlutozelená limonáda těžce identifikovatelné chuti.

Po vydatném obědě jsme se vydali na Nový Hrádek, kde jsme absolvovali zkrácenou prohlídku a dozvěděli jsme se spousty zajímavých věcí nejen o Hrádku, ale také o Národním Parku. Např. na hrádku žije užovka, která leze po stromech a v celém Národním parku žije celkem 19 druhů netopýrů, což je zhruba 95 % veškeré populace netopýrů v ČR.

Den první:

Z Nového Hrádku jsme se kousek vrátili, protože trasa, kterou jsme chtěli původně jet, byla uzavřena. A přiblížili jsme se na vyhlídku na Hardegg, jíž někteří přezdívají „Herdek“, tam jsme snědli poslední sušenky a pomalu se vydali na cestu do Vranova nad Dyjí. Jednou ze zajímavějších zastávek při zpáteční cestě, byl opět Čížov, ale tentokrát už se nejednalo o jídlo, nýbrž o pozůstatky pohraničních zátarasů. Na Vranově jsme měli první a také poslední kolizi tohoto výletu (pokud nepočítám spadlé řetězy), kdy Pevnost píchla přední kolo.

Večer se k nám připojil pytlík s Lenkou a přivezl žetony do sprchy, což zvláště ocenila ženská část zájezdu.

Ovšem asi největším zážitkem celého dne byla večeře v hospodě u „ páníčka“. Jídlo tam sice bylo dobré, ale ten hospodský byl nějaký divný. Byl tak „vtipný“, že jsme se rozhodli, že už tam raději nepůjdeme.

Den druhý:

Po prosluněné snídani jsme opět zasedli, někdo s menšími jiný s většími potížemi, za stroje. Tentokrát jsme se vydali na opačnou stranu. Namířili jsme si to do Jemnic na čaj a poté dál do Dačic. Přes Vysočany jsme si to po červené střihli do Kdous a až do Jemnice. Cesta byla zajímavá. Úzká cestička lemovaná keři, která končila brodem, nebyla nic oproti tomu, co jsme zažili při cestě nazpět J .

V Jemnici jsme objevili malebnou pizzerii. Nacpali jsme se tak, až jsme si z toho museli dát v nedaleké zámecké zahradě kratičkou siestu.

Potom jsme pokračovali stále po červené až do Dačic na zmrzlinu. Na náměstí prodávají tak výbornou, že si někteří členové výpravy museli dát 2x.

V Dačicích jsme se pomalu otočili k návratu. Jeli jsme směrem na jih. Po nějaké chvilce jízdy po silničkách jsme se napojili na turistickou zelenou podél Želetavky, která vypadala podle mapy velice slibně. Bohužel opak byl pravdou L . Vůbec se tam nedalo jet, cestička byla téměř neznatelná zarostlá pichlavými keři. Asi po půl hodině prodírání jsme se rozhodli, že to nemá smysl a vylezli jsme z údolíčka řeky nahoru do pole. Dali jsme menší kros po poli a napojili se na nedalekou silničku. Potom už cesta probíhala v poklidu. Po cestě zpět do kempu jsme se ještě zastavili ve Vysočanech na večeři.

Den třetí:

Každý třetí den by měl být odpočinek a této zásady jsme se také nakonec drželi. Po menším lobbingu ze strany holek jsme se rozhodli, že to ježdění na kole nebudeme zase tak přehánět a naplánovali si výlet na nedaleký hrad Bítov. Pro milovníky neo – stavebních slohů, je tento hrad přímo ideálním místem návštěvy. Nejzajímavějším na celém zámku mi přišla expozice s vycpanými zvířaty, kterých je tam opravdu hodně.

A protože nám po prohlídce vytrávilo, uvelebili jsme se v hradní restauraci a trochu jsme posvačili.

Po svačince jsme se na Lubošovo doporučení, který na prohlídku nešel a po menší projížďce se vrátil do kempu, vypravili po zelené do Zblovic a dál směrem na Kdousov. Po nějaké době jsme dojeli k dalšímu brodu, který se snažil průkopník Janek přejet, ale dost si při tom nabral do bot. Pytlík tomu nechtěl uvěřit a tak to musel zkusit sám, bohužel ani tento pokus se nezdařil a Pytlík si taky nabral. Ostatní poučení nezdarem předešlých dvou jezdců raději sundali boty. Po tomto celkem příjemném brodu následovalo asi „300 m“ tlačení kola do kopce a prodírání se keři. Vzhledem ke zkušenostem z minulého dne jsme raději opustili červenou turistickou a vsadili na jistotu (na silnici, příp. pole). Poobědvali jsme v neuvěřitelně levné hospodě ve Vranětíně. Což už bylo kousek od rakouských hranic. Měli jsem skvělý plán, zajet si do Rakouska na zmrzlinu.

Ta první část plánu se splnila, do Rakouska jsme dojeli, ale tu zmrzlinu už jsme si nedali. Náměstí bylo úplně vylidněné a o nějaké cukrárně se nedá ani mluvit.

Nazpátek jsme to vzali přes Podhradí, kde jsme si chtěli prohlédnout zříceninu, ale vzhledem k tomu, že těsně před námi tam přijel autobus plný důchodců, tak jsme se prohlídky raději vzdali ve prospěch občerstvení v nedaleké hospodě.

Večer v kempu jsme si rozdělali oheň a opekli si buřty.

Den čtvrtý:

Tento den jsme se taky moc nepředřeli. Ráno jsme vyklízeli chatky. Potom jsme vyjeli do Moravských Budějovic na oběd (mimochodem vynikající restaurace s výbornýma zákuskami, bohužel už si nevzpomínám, jak se jmenovala) a kolem16 hod už jsme byli zase zpátky.

Hanka Pevnost, 5. 5. 2008