Čtvrtek:

Sedím v práci a pořád uvažuju, jestli se mi chce jet v pátek přes noc na Slovensko a v neděli přes noc zpátky, přijet nemytá a nevyspalá do práce, …. Asi stárnu a lenivím L . Odpoledne volám Gunterovi, jaký že je nakonec plán a kdo jede. Oznamuje mi že lehátko do vlaku mám koupené a ať se hodlám spakovat. Ještě že mám kamarády, kteří se starají o mé sportovní vyžití! J

Pátek:

V půjčovně přesvědčuju milého pána že ač moje kreditka odmítá vydat požadovanou zálohu tak jsem dozajisté solventní a lyže mi půjčit má. Trvá to skoro hodinu, ale nakonec slavím úspěch a lyže si odnáším. Doma se balím a okamžitě usínám. Při zvuku budíku se proklínám za pitomé nápady a odjíždím na vlak. Když se nám celá skupina sejde a uvelebíme se ve vlaku, tak je naprostá pohoda. Vlastně ta cesta nebyla ani tak špatný nápad J

Sobota:

Budím se výkřiky kamarádů jakéže je to hezké počasí. Z horního lehátka ven nevidím a v rozespalosti přesléchávám lehkou ironii v jejich hlasech. Když vylézáme z vlaku v Liptovském Mikuláši tak drobně prší. Po sněhu nikde ani památky.

Posunujeme se ještě busíkem pod lanovku v Jasné, cestou snídáme, přebalujeme batohy, oblékáme se, obouváme lyžáky, s polorozbaleným batohem vysedáme. Dost hustě sněží, ale vítr moc nefouká. Filipes s Gunterem a Zuzkou odcházejí zjistit ceny permicí, my se Sabčou potřetí přebalujeme batůžky a hledáme v nich další vrstvu oblečení.

Po dlouhé debatě se rozhodujeme že vzhledem k počasí investujeme do permice na celý dena budeme sjezdovat. U kasy Sabča zjišťuje že nemá kapsičku s peněženkou, doklady a mobilem. Nastává panika. Plánujeme jak budeme Sabču pašovat zpět přes hranice a vymýšlíme varianty příběhui. Když panika ustává, beru telefon a volám Sabčin mobil. Po chvíli vyzvánění se ozývá příjemný ženský hlas z informačního centra na nádraží v Liptovském Mikuláši a hlásí „že sme si tu zabúdli telefon“. Sabča jásá a odjíždí zpátky do Lipťáku.

Viditelnost je dost mizerná, párkrát sjíždíme neupravovanou sjezdovku a okolo poledne dojíždí i Sabča, vítězně, i s doklady. Přesunujeme se na druhou stranu kopce. Počasí je ještě horší, sjezdovka prudší, úplně rozrytá a polozmrzlá. Dost se na ní trápím. Gunter asi po půlhodině oznamuje že si vyhodil koleno, skučí a i se Zuzkou odchází do tepla chaty Kamenná.

Sabču a mě Filipes táhne kousek od sjezdovek do freeridového terénu. Je to super, mnohem lepší než na sjezdovce. Jen Sabča, znáte ji, obvykle celkem upovídané stvoření, zarytě mlčí.

V půl čtvrté končí vleky a my začínáme sjíždět dolů do údolí na busík v 16:30 – poslední spoj který nás dopraví na Čertovici. Otázky týkající se sjezdu po sjezdovce Filip ignoruje a míří k lesu. Sabčino mlčení už není slyšet, protože Sabča není vidět. Když je vidět, jede vždycky dva oblouky a pád, viditelně proto že už jí fakt neslouží nohy. Před posledním úsekem lesa nám zbývá na stihnutí autobusu asi 15minut, šance že to stihneme se zmenšuje.

Když dojedu dolů, Filip je už v družném rozhovoru se dvěma Slováky kteří nakládají auto. Po dalších 15 minutách čekání chápeme, že autobus už fakt ujel. Gunter posílá provokativní SMS o tom že se v hospodě živí jeleními steaky s brusinkami. Báječní slovenští bratia s kombíkem ale nabídli že se nás do auta vejde všech pět i s lyžemi. Sabča dojíždí po chvíli a ani nevěří že můžeme mít takové štěstí.

Večer hospoda, večeře, borovička, povídání, pohoda.

Neděle:

Ve všeobecné shodě (až na to že nás ráno vyhodili z postýlky před sedmou, fňuk) a v dobré náladě vyrážíme na výlet (tzv. pásákování). Po chvíli se rozpouštějí mraky a otevírají nádherné výhledy na Velké Tatry. Prostě paráda. Odměna za včerejšek.

Filipes je s pásákováním nespokojený a hodlá se vrhat z každého svahu který vidí dolů. Guntera bolí koleno, Zuzka obecně preferuje nikam ze svahu se nevrhat a Sabča s ní po včerejším prožitku téměř souhlasí. Vzhledem k lavinovce která je na trojce taky moc odvahy nemám, sjíždím s Filipem jeden svah skrz kosodřevinu, super sníh, paráda. Filip se ale nenabažil a hodlá se vrhat ještě ze zcela otevřeného svahu vedle. Laviny jsou spadané všude kolem, teplo, jižní svah, … Naštěstí jde kolem horský služebník, který to nakonec Filipovi rozmluvil.

Na Ďumbieru se oddělilií Zuzka s Gunterem kteří si prodloužili víkend a odjíždějí zpátky na Čertovici. Po chvíli se odděluje i Filip, který ulovil jakousi skupinu která jde sjíždět do Jasné skrz žleby a ne po sjezdovce jak plánujeme my se Sabčou.

Pochod po horách v ženském týmu se ukázal velmi příjemný, horalé jsou na nás milí, napájejí nás slivovicí, sluníčko zapadá, hory se vyprazdňují, úžasné. Nevím zda byla na vině slivovice nebo má starost o zapůjčené lyže, nicméně jsem sebou flákla na sjezdovce a i přes brýle se praštila hůlkou do oka. Dole jsem zjistila že oko začíná docela dost natékat.

Večer si ještě užíváme termály v Tatralandii a pak už šup do vláčku a spát.

Následující týden:

V práci vymýšlím různé druhy historek o tom, proč mám fialové oko. Převážně tvrdím, že mě doma mlátí manžel, nebudu se přece přiznávat k tomu že jsem nemehlo a mlátím se sama, ne? J Taky volá Gunter, že v neděli když šli zpátky hřebenovku, tak svah který Filip chtěl sjíždět byl holý – samovolně tam spadla základová lavina. No, tak si říkám, byl to super víkend, a trochu toho štěstí jsme fakt měli všichni!

Míša